Stejně jako loni, i letos jsme se vydali s přáteli na Slovenské mistrovství v dlouhém triatlonu Slovakman, konané v Piešťanech.
Můj původní plán to tam zlepšit žapočal již na podzim.
"Naštěstí" jsem si již v září poranil tříslo, čímž byl konec s hokejem a mohl se připravovat na příští sezónu triatlonu, která je pro mě premiérou v kategorii V1!
Po doléčení třísla jsem začínal pomalu s během, pomalu s bazénem, pomalu jsem kombinoval ranní bazén s během, kdy už něco kolem šesté běžím plavat do Km na bazén.
Vše pěkně klapalo, cítil jsem se líp a líp a dokonce jsem do treninku zapojil i "bezcukrovou dietu". Bylo to sice utrpení, ale kila šly dolů a po návratu k normálu jsem rychle nabíral sílu.
Bohužel má dlouholetá láska ke kulatému nesmyslu se mi opět vymstila a na Štěpána přišlo zranění kolenních vazů, že bylo na dva měsíce vymalováno!
První rozběhy po léčbě s ortézou se daly vydžet a pomalu jsem ji začal sundávat, že se dalo i bez ní a já se mohl opět rozběhnout na bazén.
Prokletí letošního roku ale pokračovalo. Jednou ráno, když si běžím do Kroměříže, mě v polovině cesty začalo pobolívat v levém lýtku. Přes bolest se to dalo doběhnout a bazén lehce proplavat.
Bohužel to nebyla jen tak nějaká slabost, potíže s lýtkovým svalem pokračovaly tak intenzívně, že jsem byl schopen jen plavat a šlapat na kole, nebo domácím trenažeru.
Byl jsem tedy odsouzen pouze na kolo a vodu s očekáváním, že to jednou odejde. Takže novoroční běhy nic a očekávání zázraku, že se to nějak vyřeší.
Soustředění s kamarády v Chorvatsku parádní, našlapaných kiláků dost, ale kombinace s během stále nemožná.
Sledováním datumů v kalendáři jsem si dával odvahu, kdy by bylo možné to-či ono, ale stále s nejistým výsledkem.
Přihlášku na Bigmana jsem byl nucen přeprodat D. Jílkovi, který tam pěkně zabodoval. Co už...
Bolest mírně odeznívala a mé běhy se pomalu prodlužovaly až do našeho štafetového Otrokovicemana.
Tam jsem si troufnul na půlku běhu v kuse, abych věděl jak na tom jsem pro sezónu a pokud lýtko vydrží, na Slováka se přihlásím.
Osecký triatlon po svatbě bylo utrpení od začátku do konce a už bych to nechtěl zažít, to budu raději příští svatbu řídit ;)
Morkovské chlap už lepší, dokonce běžecké zlepšení!
Před naším Hulmenem se jdu ve středu proběhnout 11 kilásků volně a na šestém mě začíná pobolívat pravá chylovka, co to sakra je?!?! Ztěží se dobelhám na koupaliště, kde chystáme depo a začíná mi v hlavě vrtat, co se zase děje!
Závod zaplacený a hlava těžká, jak to mám vydržet, ale ještě je na to 14 dnů.
Nějak to doléčím do Holešova, tam mě bolí noha celý běh, že cíl je opět vysvobození.
Co už ale, aspoň zkusím u Katky v práci rázovku, třeba mi to nějak rozežene. První léčba přináší úlevu, ale šlacha pořád táhne.
Další provedeme ve čtvrtek před závodem a protože máme víc času, zajede mi i na patu a hle, máme důvod potíží!!! Opět se ozvaly moje ostruhy na patách a pravá se projevila na achylovce zánětem. Projeli jsme to teda ještě jednou a úleva byla ihned znatelná, přesto pořád s napětím.
Páteční příprava hektická, pracovní povinnosti mi nedávají moc času a vše chystám pod tlakem, ke kterému se přidávají problémy se ztracenými klíči od nosiče kol. Paráda, zítra mám závodit????
Jedme čtyři, na svůj první dlouhý triatlon Silva, její domestic Lipánek, moje Katka a já.
Jsme ubytovaní kousek od loděnice, kde je start, cíl i depo celého kolotoče kolem závodu, Katčino startovné se podařilo udat opět D. Jílkovi. Bohužel čtyři dny před závodem si poranila záda a letos se musela s účastí rozloučit a boj s premiankou Silvou se nekonal.
Celonoční a ranní déšť naznačoval, že to letos asi nebude jednoduché, ostatně i loni jsme bojovali s neustálým bočním větrem. Co už, pro všechny je to stejné a dlouhýho v dešti jsem ještě nejel.
Ranní hecování předávka kol do depa, naplnění tašek do disciplín, i zde má depo společný stan pro sundání neoprenu a přípravu na další disciplínu.
Mírné rozplavání vo Váhu, sundání všudepřítomných řas, foto do památníčku a formování se na start.
Hromadné starty nemám rád, ale naštěstí mi většina závodníků uniká už ve vodě a já si plácám svoje. Plavecká část má tři okruhy s výběhem. Voda je zakalená, ale ne hnusná jako ve Vltavě, jen kdyby tu všude nebyly ty řasy!!! Plácám si to svým tempem, myslím si že jsem snad úplně na konci, ale při výběhu se uklidňuju, staále je kdosi za mnou. Asi třikrát se musím zastavit a popravit brýle, nějak mě to řeže a bolí z toho hlava.
Poslední plavecké kolo je vysvobození a s pocitem času něco kolem hoďky a půl vystoupám z řeky do depa. Malé hledání tašky, hecování Katky a Lipánka skoro ani nevnímám, snažím se nic nezapomenout, čeká mne přece 180 na kole!
Při přeslékání vidím nasedat na kolo Jirku Klementa, kterému přes noc vich z hor rozlámal jeho stan Dressme a to byl první náznak, co nás čeká při výjezdu z města.
Beru na sebe raději vestu a rukávky, bude to na delší dobu, ale cyklistická část má šest okruhů, tak to můžu kdykoliv sundat.
Už při výjezdu mi rychlost naznačuje že to bude směrem zpět asi těžké. Cesta je jednoduchá, směr po rovině na otočku a zpět, převýšení asi 8 metrů, prostě pakárna s neustálým šlapáním. Navíc směr tam po větru, zpět proti uragánu!
Snažím se počítat míjející cyklisty a na otočce jsem cca na 107 pozici se ztrátou asi pěti minut na Silvu, což jsem očekával vzhledem k jejím letošním výkonům ve vodě.
Hlavně to nepodělat, kolo jsem si poskládal ze zimáka, není to úplně ideál, ale aspoň tolik nebolí záda a vidím, že borci jedou na lecčem.
Pomalu se posunuju dopředu, kolo je mojí silnější disciplínou a s pocitem, že na běhu to bude ? dokdy, se snažím najet něco dopředu.
Při otírání frňáku shodím plexi z helmy a musím zastavit, vracet se a naštěstí netřeba hledat, bylo lehce viditelné.
V polovině doženu Silvu, doplním stravu jednou půlkou rohlíku a nějaký ty gely. Loni se dalo trochu pojíst na jediném sjezdu při vracečce, letos v těch místech nebylo možné se skoro ani napít, tak tam fučelo.
V pátém okruhu lupnu brufen a magnezko, ono se to bude hodit na běh, snad to zabere.
Poslední šestý okruh jedu co to jde, dokonce se mi zdá, že stahuju některé borce co mi ujížděli, paráda, snad to bude pokračovat i pešo...
Depo na běh mám rychlejší, věci nachystané a beru si s pocitem nejistoty mé poslední běžecké boty od Ondry Němca. V záloze mám ještě dva starší tipy, ale na doporučení Katky že to půjde, beru poslední, ikdyž ty nejsou zdaleka tak rozběhané, jako starší modely, které už mám jen na prácu.
Tepovku neberu, běžím podle min/km. a v průběhu prvního kola to vypadá parádně.
Tempo něco kolem 5 min/km je super, svaly v pořádku, lýtko drží, jen achylovka je pod velkým tlakem.
U maratonu jde hlavně o hlavu a tak si nějak rozkládám šest okruhů a nesnažím se myslet na celkový počet kilometrů.
Bohužel už po dokončování prvního okruhu se začínají projevovat bolesti achylovky tak, že začínám více chodit na občersrvovačkách.
Střídám průběžně colu, iotový nápoj a vždy se to snažím zapít vodou. Zdá se mi, že jsem bezedný, je to hrozné, vít fouká jedním směrem a začíná péct slunce, pěkné peklo na běh.
Podle tempa to vidím na hrůzu, celkový čas už mě ani nezajímá a jen to důležité je se dostat do cíle jakkoliv a nejlépe bez utržené achylovky.
Tempo klesá a druhé i třetí kolo se sunu s největším vypětím. Na jedné občerstvovačce se dokonce o mě pokouší křeč do stehna, je to tím, jak uhýbám od bolesti na jedné a přenáším to vedle. Nejde to jinak, musím dát druhý brufen. Nějaký magnezko, gel a hlavně na otočce solím meloun, to už potom pokaždé. Čtvrtý okruh nastává největší krize, předbíhá mě Silva a já se začínám smiřovat s loňským osudem Jardy Zdráhala, který bohužel musel odejít celý maraton. Semtam popoběhnu, ale pořád uhýbám bolesti achylovky.
Při vracečce do pátého okruhu začínám přidupávat více na špičku a snažím se ulevovat teď už oběma bolícím achylovkám a začíná to fungovat.
Bolest pomalu odchází a já jsem se jaksi probudil, nebo spíš začal působit brufen!
Pátý okruh letím opět tempem cca 5 min/km a Piešťany se staly svědkem zmrtvýchvstání!!!
Na cestu do pátého, při průběhu kolem Katky, na mě zavolá kouzelnou formuli, že se už nesmím zastavit.
Občerstvovačky probíhám a nápoje jen hrknu do sebe bez zastávek.
Na poslední otočce kolem základního depa nezastavuju, ani moderátor se netihl otočit a peláším co to jdem za Silvou, kterou už mám skoro nadohled.
Přesto ale vím, že toto tempo nemůžu vydržet, proto lupnu poslední gel, magnézko a čekám dokdy...
Na posledním cca čtvrtém kilometru do cíle si všímám s kolem probíhajícím borcem za štafety, jak si to před nama borec pěkně střihnul zkratkou napříč parkem.
Paráda, já jsem vykružoval zatáčky podle předpisu, snažím se si to nezkrátit ani o metr a ten zmetek bez svědomí aspoň o čtyři stovky.
Rozezlen opět přidávám a v posledních dvou kilometrech předběhnu asi pět závodníků.
Průběh do cílové brány je strašně osvobozující, achylovka mi teda dala zabrat, ale lýtko to vydrželo!!!!
Silvu jsem o dvě minutky a půl nedoběhl, ale jí to přeju, letos do toho dává hodně a na premiéru za 11:46 je to parádní čas!!!!!
Poradování se s kamarády, díka Katce za motivační kouzelnou formuli, posedět ve studené vodě a rychle do teplýho.
Vyprážaný syr s šťůchnými zemiakmi byl lahodný a konečně pivo!!!!
Po velké dávce ionťáků a Coca Coly to byl nejlepší zasloužený nápoj.
Večer počkáme na vyhlášení, ne moje, ale Solva si to na pódiu užije. Loni Katka, letos ona, parádní Aspot představení na Slovakmanovi máme!!!
Je pondělí, kotníky oteklé a musím opět na rehabku za Katkou.
Přesto to ale stálo za to, vítr ještě silnější, dřina jak prase a následky ještě chvilku budu cítit.
V součtu 11:49:09, voda1:14, nic moc, 5:56 kolo slušné, 4:31 běh nebyl špatný.
Celkově zlepšení o cca 2 minuty , ale s pocitem že jsem konečně makal co to šlo.
Takže příští rok opět na start a doufám, že před tím posunu čas i na Otrokovicemanovi ;)
Dík všem co nám fandí a umožňují absolvovat tyto nezapomenutelné závody a zážitky.
Rosťa IM 5.
Zpět
