Můj první ironman - SLOVAKMAN (6.8.2016)
Tak už to mám i já za sebou a můžu se pyšnit zvládnutím ironmanské distance! :-)
K tomu však vedla dlouhá cesta, která započala v roce 2013, kdy jsem se s triatlonem začala seznamovat. V té době byl pro mě Ironman ještě něco nepředstavitelného a budil ve mně velký respekt, ale taky touhu tento těžký závod někdy zkusit. A tak s myšlenkou a snahou to někam někdy dotáhnout jsem začala sbírat zkušenosti na místních a okolních triatlonech, snažila si každý rok vylepšit čas, v loni jsem si dokonce už troufla na 3 půlželezňáky, no a letos byl už cíl jasný.
Snaze zdolat tento závod předcházela sice velká motivace, ale nekoordinovaná příprava. Snažila jsem se co nejčastěji navštěvovat bazén a pod vedením Libora začala učit plavat, když bylo hezky, vyrazilo se na kolo, no a vyběhla jsem, když zbyl čas. Nevím přesně co jak dělat správně a proč, prostě si trénuji, jak se mi zachce, někdy až moc, že je to spíš na škodu, něco vynechám úplně, že mi to pak zase chybí… nicméně, i tak se mi podařilo letos zase o kousek zvednout výkonnost a mohla se do splnění tohoto snu pustit.
Moje premiéra se uskutečnila sice ne na domácí půdě v Otrokovicích, jak jsem měla původně v plánu, ale o kus dál a později v Piešťanech, až jsem byla o sobě více přesvědčená, že bych to mohla dát. Přece jen Moraviaman je celkem brzy a já místo pořádné zimní přípravy rajzovala po světě…no a než jsem se konečně rozhýbala, červen byl tady a já s obavami nedostatečné přípravy od Moraviamana cukla.. Nicméně naplavané, našlapané a naběhané km postupem času přibývaly, osobák na Czechmanovi ukazoval téměř 20 min zlepšení na ½ ironmanské distanci a také zvládnutí Moraviamana ve dvojici s Liborem za 10h a 27 min. dodával odvahu, že ta forma na to asi je. A tak když se rozhodl jet na Slovensko Rosťa s Kačkou, neváhala jsem už ani na chvíli a přihlásila se taky, že se s něma svezu. Samotná a bez podpory bych se tam určitě nevydala.
Spolu s termínem závodu se však také neúprosně blížil termín odevzdání mojí dizertační práce, a tak jsem místo předzávodního stresu a ladění formy byla plně zaneprázdněna studijními povinnostmi, takže co mě vlastně čeká, jsem si uvědomila pořádně až v den odjezdu :-). Nervózní jsem sice byla, ale taky jsem se moc těšila na to, jak si konečně pořádně provětrám hlavu a protáhnu tělo od každodenního sezení u počítače při sepisování dizertačky. Do Piešťan přijíždíme den předem, odprezentujeme se, ubytujeme v nedalekém hotelu, vyslechneme rozpravu, při které začalo hustě pršet a nepřestalo až do rána.. aspoň rachot deště přehlučil hluk štamgastů z hospodské zahrádky, nad kterou jsme zrovna měli pokoj, a lépe se nám spalo.. spala jsem jak zabitá a výkonem dne byl už pro mne budíček v 5 ráno. Ale to těžší mě ještě čekalo…venku stále leje a já začínám přemýšlet, zda si neoblíct neoprén už na pokoji..déšť ale naštěstí pomalu ustával, odjíždíme na místo činu a po 6h., ještě za mírného poprchávání, ukládáme s Rosťou věci do depa. já do VIP zóny mezi elitu, kde jsem tak jako favorité závodu a stejně jako zbylých 8 žen měla cedulku se jménem ;-), pozdravím se s Peťou Krejčovou, která se s úsměvným pohledem na mé kolo uklidnila, že nejde o žádnou konkurentku a pak se jdeme pomalu soukat do neoprenů, nafotíme nějaké selfíčka, pusa pro štěstí, přání hodně zdaru a jdeme se před startem smočit do studeného Váhu. Nervózní jsem překvapivě minimálně. Teprve až jsem uslyšela, že do startu zbývá 30 s., se mi rozbušilo srdce a po těle začal kolovat adrenalin. Je odstartováno!
Velký a dlouhý den je tady. Plavaly se celkem 3 okruhy, proti proudu k jedné bójce, po proudu k bójce druhé s třemi výběhy na břeh. Hromadný start proběhl překvapivě v pořádku, žádné rány a kopance jsem neschytala, místa bylo všude dost. Plavu raději volně, přece jenom je to štreka, nohy zapojuji minimálně a šetřím si je raději na kolo a běh. Plavání celkem znepříjemňují všudypřítomné chaluhy, které se občas zapletly mezi prsty nebo zůstaly zaháknuté o brýle, takže byla někdy práce se jich při plavání zbavovat. Plavání uteklo celkem rychle, mezitím vysvitlo slunce a já vybíhám z vody probraná a rozcvičená za překvapivý čas 1h:10m. V depu se zdržím tři minutky převlíkáním a jako 4. žena vybíhám s kolem na cyklistickou část dlouhou 180 km, složenou z šesti okruhů. Trať byla jedna velká nudná rovina, kde se muselo pořád šlapat a aby to bylo ještě více nepříjemné, řádně do toho vyfukovalo.. Při vjezdu do prvního okruhu si všímám, že to jede jaksi samo, a pomalu si začínám uvědomovat, že při cestě zpět bude asi hooodně velký protivítr. Jelo se tedy 15 km po větru (prům. rychlostí cca 40 km/h), 15 km proti větru (prům. rychlostí cca 20-25 km/h), ze kterého se pomalu začala stávat vichřice. A to všechno 6x. Ve třetím okruhu, kdy už pro mě bylo v tom vichru peklo udržet rychlost nad dvacet, mě předjíždí Rosta, který se mi vzdaluje, a já si připadala, jako by mě vítr odfukoval zpět. Každý zvládnutý okruh mi aspoň zpříjemnil průjezd areálem loděnice, plný povzbuzujících lidí včetně Kačičky a netrpělivě vyčkávajícího mého domestika Lipánka, který byl vždy v pohotovosti, kdyby bylo něco třeba. Cyklistická část byla jinak jedno velké utrpení, které jsem se snažila zvládnout průměrnou rychlostí 30 km/h. S přibývajícími okruhy a se stále silnějším větrem jsem to ale měla víc a víc obtížnější. Svůj kilometrový osobák na kole mám nakonec za sebou za 6h 5min a stále čtvrtá za třemi elitářkami :-), v depu si spočnu při přezouvání dvě minutky a vybíhám vstříc 42,2 km v šesti okruzích. Maraton jsem také ještě nikdy předtím neběžela, a tak jsem byla sama na sebe zvědavá, jak to asi zvládnu.. první okruh značil, že asi blbě. Po kole jsem byla dosti vyčerpaná a přišla na mě velká kríze a chtělo se mi hrozně spát. Navíc slunko začalo pěkně péct a silný vítr místy panoval i na běžecké části. Trasa vedla kolem Váhu a městským parčíkem, kde lavečky ve stínu pod stromy lákaly k odpočinku..nepodlehla jsem ale a snažila se běžet dál.. jenže mi to vůbec nešlo.. a já už se děsila představou, že to budu muset celé odejít. Přecházím tedy do chůze a snažím se nějak vzpamatovat. To mi trvalo až do půlky druhého kola, kdy jsem byla konečně schopná se normálně rozběhnout a konstantním tempem zvládnout zbylé 4 okruhy, i když bolest svalů byla už k nevydržení a pilulky Ibalginu v té chvíli nad zlato. V pátém okruhu předbíhám Rosťu, který v té chvíli bojoval s bolestí achylovky, ale bohužel nechávám se předběhnout jednou soupeřkou, kterou jsem vysílením už nemohla docvaknout a utekla mi o dvě minuty. Poslední okruh mi Libor hlásí, že musím zabrat a budu to mít pod 12 hodin, tak zatínám zuby a snažím se ze sebe vymáčknout zbytky energie a s vidinou konce utrpení peláším do cíle, kde nakonec vbíhám po maratonu za 4h 25 min, jako 5. žena s výsledným časem 11:46:35 a 1. místem v kategorii. Byl to organizačně skvěle zvládnutý závod s rozhodně lepší atmosférou a diváckou kulisou, která se nedá srovnat s naším Moraviamanem. Jen ta cyklistická trať mě odrazuje od další účasti. Pokud ale na tu hrůzu zapomenu, vydám se do Piešťan někdy zas :-).
Na moji premiéru tedy velká spokojenost a už se moc těším na další železňáky, kde se už budu snažit tento čas jenom zlepšovat :-)
Děkuji moc mému domestikovi Liborovi (NEJEN) za celodenní péči při závodě, a který si nese i svůj podíl mého úspěchu, a také Kačíkovi za motivaci k závodu a povzbuzování. Zvláštní poděkování patří také Rosťovi za jeho dlouholeté rady, a hlavně utahování a popichování, které mě taktéž posunuly vpřed. Velké díky patří také všem, co na mě při závodě mysleli a drželi pěsti. Díky všem co vydrželi číst až sem. Díky díky všem! :-)
Vaše iSolva
